SVĚT PŘED GMT: DÍL 5. - AVALON HILL (1981-1982)

Od vydání posledního čtvrtého dílu uběhly téměř 4 měsíce a tak nezaškodí připomenout situaci, v níž jsme firmu Avalon Hill zanechali. Končí rok 1980 a Avalon Hill patří mezi lídry na trhu s deskovými hrami. V tomto roce vyšlo hned 11 her s logem AH. Skoro v každé dekádě ve své historii musela společnost čelit různým výzvám. V 70. letech to byl např. rozmach stolních RPG her. V 80. letech tvrdě udeřily počítačové hry. Ty tu samozřejmě byly i dříve, ale teprve v osmdesátkách přišel velký boom. AH se podařilo zachytit tento trend, což vedlo k založení vlastní divize. Do konkurenčního boje se však zapojuje stále více společností s cílem ukousnout si svůj podíl na trhu. Jenže ke konkurenčnímu boji patří také krachy. A právě v tomto díle padne hlavní konkurent AH na poli historických válečných her! I proto někteří zkušení harcovníci tvrdí, že právě na začátku 80. let začal úpadek celého žánru válečných her. Na druhou stranu máme hráče, kteří pamatují tuto dobu a tvrdí, že šlo o nejlepší věk deskových her.

1981

V tomto roce AH vydal největší počet her ve své historii. Než se však pustíme do kompletního výčtu, je třeba zmínit zajímavý rozhovor s Tomem Shawem, výkonným ředitelem AH v časopise The General v čísle 5, jenž vyšlo v roce 1981. Reagoval v něm na informaci, kterou jsem uvedl v jednom z předchozích dílů. Jde o předpoklad, že v AH odmítli nabídku na koupi Dungeons and Dragons od Gary Gygaxe. K tomu však dle Toma nikdy nedošlo! TSR pouze nabídla AH kopii jako součást vydavatelské výměny produktů. A podle Thomasových slov by AH na DnD nemělo žádné lidi, kteří by se tím mohli zabývat.

V tomto interview také zazněla otázka, jaké hry předčily v prodejních číslech očekávání, a které naopak za ním zaostaly. Překvapivě nepříliš dobře si vedla Dune (její úspěch přišel později). Nečekaně dobře se prodával boxerský titul Title About a také napoleonská hra War & Peace. Všechny tři zmíněné hry byly představeny v předchozím díle. Pokud by vás zajímaly i další odpovědi, doporučuji si vydání časopisu stáhnout a přečíst. Dozvíte se zajímavé věci ohledně nejúspěšnější hry, kterou Thom Show vytvořil - Football Strategy.

Scifi hra Amoeba Wars pro 2 až 6 hráčů měla hexagonovou herní desku. Hráči, kteří představovali zbytky rozpadlé galaktické civilizace (v podstatě šlo o různé mimozemské rasy), se vrací do svého domovského galaktického sektoru, jenž byl ovládnut obřími vesmírnými amébami. Jejich počáteční pozice byly na okrajích herního plánu. V průběhu hry hráči posílali vesmírné lodě, obsazovali sluneční soustavy, zatlačovali améby a také odpadlé stroje (zbytky původního impéria). Tím hlavním cílem bylo ovládnout centrální sluneční soustavu v sektoru a získat zpět Saestor, původní domovskou planetu a současně i centrum říše, umístěné přímo uprostřed herní desky. Zvítězil právě ten hráč, jenž Saestor obsadil jako první.

Myslím si, že bychom mohli hru považovat za lehkou 4X strategii, protože všechny "X" jsou zde přítomná. Přitom nešlo o příliš komplikovanou hru, důraz by kladen na sled akcí a velký počet hodů kostkou. Jak bylo u AH zvykem, na herní desce se přesouvaly žetonky a nikoliv figurky. Na začátku každého kola hráči odkrývali jednu ze svých karet síly/moci (Power Cards). Ten, který odkryl kartu s nejvyšším číslem, začínal. Tyto karty měly i jiné využití než jen určení pořadí hráčů. Obsahovaly vždy nějakou akci, kterou mohl daný hráč provést. Tím se tak trochu umenšovala náhodnost hry.

Herní plán, uprostřed Saestor - cíl všech hráčů

Black Spy je variantou známé karetní hry Hearts (Srdce) zasazené do noir špiónského prostředí. Během hry se snažíte získat co nejlepší špióny a zároveň se vyhnout černým špiónům. Protože jde ve své podstatě o štychovku, probíhá kolo tak, že někdo zahraje kartu doprostřed stolu a ostatní vyloží (pokud je to možné) kartu odpovídající barvě nebo hodnotě vyložené karty. Pokud to nelze, mohou odhodit jakoukoliv jinou kartu. Podobně jako v Hearts i zde nejvyšší karta vynesené barvy bere zdvih a tento hráč pak začíná další kolo. Body hráčům přibývají pouze z černých karet, přičemž černí špióni mají hodnotu 10 bodů, a všechny ostatní černé karty zase 1-5 bodů. Jakmile někdo dosáhne 200 a více bodů, hra končí a hráč s nejnižším počtem bodů vyhrává. 

Výběr karet ze všech 5 barev

Je to tedy opravdu hodně podobné hře Hearts, v níž se hráči pro změnu vyhýbají srdcovým kartám a na konci vítězí hráč s nejmenším počtem bodů. Tím nejzásadnějším rozdílem tak zůstává počet barev; zatímco v Hearts jsou to 4 klasické barvy, v Černém špiónovi je barev 5. Autorem hry je známý designér Alan R. Moon. Později došlo k několika vydáním, přičemž to poslední z roku 2016 připravilo německé vydavatelství Abacus Spiele.

V roce 1981 ještě zdaleka neodzvonilo mechanice roll & move. Ta je ústředním herním prvkem hry Bureaucracy. V této humorné simulaci byrokratismu pro 2 až 8 hráčů je vaší snahou vystoupat v pomyslném žebříčků pozic ve firmě až do ředitelského křesla. Pro každého je na výběr ze 4 životních stylů, které determinují vaše požadavky na povýšení. To přichází, pokud hráč nasbírá určité rekvizity, ale také díky šťastné události na kartách nebo při pohybu po herním plánu. Povýšení je sice částečný úspěch, ale nikdo vám nezaručí, že v budoucnu nemůžete klesnout zase o stupínek níže. Přestože s byrokracií si humor asi spojí jen málokdo z nás, ve hře by k humorným situacím docházet mělo. Jistým způsobem mi to připomíná české deskové hry z počátku 90. let, které se snažily humornou formou simulovat život v předrevoluční éře (např. Soudruhu nezlob se). Zvláštností hry je existence 2 sad pravidel, přičemž druhá sada je psána v žargonu státních úředníků.

Všimněte se i 4 životních stylů (záměrně jsem je v textu nejmenoval)

Politická fantasy hra Down With The King je zajímavá tím, že neobsahuje, kromě imaginárního království, žádné nadpřirozené jevy. Dala by se při troše dobré vůle zasadit do Evropy 17. století. I zde se totiž kují pikle a hráči se v roli šlechticů snaží sesadit současného krále. Jenže uspět může pouze jeden, a to ten nejlepší. K sesazení krále je však potřeba také určitá kooperace všech hráčů, takže intriky bují. Hlavní roli mají balíčky karet. Pomocí nich hráči získávají bod prestiže a vlivu, aby mohli najmout postavy na svou stranu. Proti svým soupeřům mohou použít přírodní katastrofy, epidemie, výslechy a další politické "zbraně". Jen si představte, že v každém kole můžete provést 2 z celkového počtu 19 (!) možných akcí. Tím, že je možné provést akce i během tahu soupeřů, dochází k velké interakci mezi hráči. Dokonce je možné, že hráčův šlechtic je ve hře zabit. To však neznamená eliminaci hráče, ten pouze 1 kolo zůstane mimo hru a pak se vrací s dědicem zavražděného šlechtice. A dost pravděpodobně se bude chtít mstít...

Malá část z velkého množství karet

I když jde o karetní hru, herní doba klidně může přesáhnout 2 hodiny. Také pravidla dají zabrat. Zhuštěná a bez obrázků se vejdou na 20 stran. Ke hraní je zapotřebí té správné skupiny lidí, kteří si půjdou po krku, a nebude jim vadit nějaká ta dýka do zad. Bratři Rahmanové, autoři hry, se podíleli v roce 1979 na vydání jiné fantasy válečné hry Divine Right, kterou si už brzy představíme na blogu.

Záznamový arch

V minulém díle byla zmínka o sérii Battleline, kterou AH získal díky akvizici v 70. letech. Jedním z převzatých titulů byl Air Force, jenž vyšel pod hlavičkou AH v roce 1980. O rok později došlo i na samostatně hratelné rozšíření Dauntless, které ovšem AH vydal jako klasickou expanzi, takže je nutné vlastnit původní hru Air Force. Zatímco původní Air Force simuloval taktické letecké souboje během WII nad Evropou, Dauntless přenesl boje nad Pacifik, kde se prohánějí stroje jako P-38 nebo Zera. Avalon Hill navíc přidal do pravidel operace letadlových lodí, zbraňové systémy lodí i letadel, práci s radary, kamikadze japonských letců a řadu další herních prvků. Hráči si mohli vybírat až ze 30 letadel. K dispozici byly historické scénáře, ale bylo možné vytvářet si své vlastní. Hru bylo také možné hrát sólo. Celkově šlo o hru, která nabídla desítky až stovky hodin zábavy. A tak možná jedinou menší výtkou byla komplexita hry. Mnozí považovali pro tento herní systém vhodnější počítačové zpracování.

Karta japonského bombardéru Betty

V roce 1979 vyšla hra Freedom in the Galaxy: The Star Rebellions, 5764 AD. Na svědomí ji měla dvojice autorů (Howard Barasch a nám dobře známý John H. Butterfield), která hru vymyslela pro SPI. Šlo o zjevnou inspiraci Star Wars ságou. Povstalci se snaží svrhnout tyranské Galaktické impérium tím, že získávají podporu obyvatel okolních planet, shromažďují armády a nakonec porážejí císařské námořnictvo. A protože hra byla určena pouze pro dva hráče, ovládá jeden hráč povstalce a druhý se snaží naopak povstání potlačit. Herní plán tvoří 30 slunečních soustav. Hráč za rebely musí na planetách vyvolat povstání v naději, že způsobí dominový efekt a svrhne mocenskou základnu impéria. Naproti tomu hráč za Impérium musí obsazovat planety, potlačovat povstání, provádět diplomatické mise, aby si udržel vysoký faktor loajality. 

Působivá mapa!

Boje jsou založeny na hodu kostkou a využívá se klasická CRT tabulka z válečných her. Ve hře jsou karty postav, jejichž některá jména jsou anagramy zaměstnanců SPI. Pro hraní této legendy je potřeba si vyhradit velké množství času, protože není žádným problémem přesáhnout 20 hodin u jedné partie. Co mě zaujalo asi nejvíc (kromě úžasné mapy) je nevyváženost obou stran. Hráč za Impérium začíná tak, že vlastní všechny planety a jeho vojenská síla je naprosto dominantní. Hráč za rebely má jen malou skupinu neohrožených postav a je na něm, aby začal tyto postavy využívat a planety přecházely na jeho stranu. 

Detail sluneční soustavy Osirius

Velké penzum práce bylo věnováno vytvoření uvěřitelného světa plného kladných i záporných postav. Inspirace postavami ze světa Star Wars se projevila i na některých charakterech ve Freedom in Galaxy, takže místo Anakina Skywalkera tu máme Adama Starlighta... Práva na hru získal Avalon Hill v roce 1981, těsně před smutným koncem velkého konkurenta, firmy SPI. Tehdejší recenze byly vesměs pozitivní a vytýkaly hře pouze velkou náročnost (zvládnutí pravidel plus dokončení partie).

V minulém díle jsem představil hru Circus Maximus, kterou AH získal od Battleline Publications. Společně s touto hrou byla prodána i hra Gladiator. Název dává tušit, že jde o simulaci soubojů gladiátorů ve starověkém Římu. A jsou to souboje na smrt. Ačkoliv může v aréně soupeřit až 6 hráčů (je zde výjimka, protože v 5 nelze hrát), vítěz může být pouze jeden z nich. Hráči mají na výběr z několika gladiátorů s různou sadou dovedností. V aréně dochází k simultánnímu pohybu, jehož cílem je získat poziční výhodu vůči protivníkovi. Těžcí gladiátoři jsou vybavení štítem a těžkým brněním, zatímco bojovníci s lehkou zbrojí ovládají síť s trojzubec. V boji je možné využít hned několik taktik. Každý hráč má také od začátku k dispozici body, za něž může přiřazovat gladiátora k tréninku se zaměřením na získání síly, obratnosti, rychlosti, práci se zbraní apod. 

Hexová aréna a gladiátoři v akci

Existují 3 módy hry. Základní hra obsahuje pouze jeden typ gladiátora a slouží především ke zvládnutí elementárních herních prvků. Pokročilá verze už obsahuje více bojovníků a přináší další část pravidel. Třetí možnost je hrát kampaň, kde se hráči ocitají v rolích bohatých Římanů, kteří mají vlastní stáje gladiátorů. Navíc získávají peníze sázením. Vítězem pak není hráč, který má nejvíce výher v aréně, ale ten, který získal nejvíce peněz. 

Snad v každém díle je v přehledu jedna čistě ekonomická hra. Nejinak tomu je i nyní. Zajímáte se o investice do nejrůznějších komodit? Pak by vás hra Gold! mohla nalákat. Hned na začátku dostanete 1 milion dolarů a 12 certifikátů denominovaných buď v dolarech, britských librách, německých markách, japonských jenech nebo švýcarských francích. Tyto certifikáty mají nominální hodnotu 900 tisíc, 1 milion nebo 1 milion a 100 tisíc. Jde o další případ roll & move hry, kde vstup na políčko herního plánu může způsobit změnu ceny, výnosů, nutné tažení karty rizika nebo opce, případně hod na tabulce osudu. Hráči navíc mohou kupovat, prodávat či vyměňovat své investice. Hráč, který se dostane jako první na políčko "Gold!" získá navíc 1 milion dolarů a hra okamžitě končí. Vítězem je samozřejmě finančně nejpohlednější hráč. 

Nepříliš detailní fotka herního plánu, kde však je zřetelně vidět centrální pole GOLD!

Pokročilá pravidla přidávají volatilní certifikát a bankovní aukce o certifikáty. Možná vás zaujala fotka, která je umístěna na krabici. Ta skutečně ukazuje milión liber šterlinků ve zlatých cihlách!

Seznam 7 finančních instrumentů, do kterých mohou hráči vkládat své peníze.

Zatím v našem abecedním postupu chyběla klasická hex & counter válečná hra. Teď přišel její čas. Téma první světové války už AH v minulosti zpracoval (vzpomeňte na hru 1914). Dalším pokusem byla hra Guns of August. Název hry odkazuje na stejnojmennou knihu Barbary Tuchman, za níž autorka obdržela Pulitzerovu cenu. V knize nabízí teorii, že za vznikem WWI byla chybná diplomacie. Hra samotná se snaží podchytit celou válku od jejího vzniku. Tomu odpovídá i obsah krabice, v níž se nachází více jak 1000 žetonků. Jeden z hráčů ovládá centrální mocnosti Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Bulharsko, protivník má pod kontrolou zbytek Evropy plus USA. Hrát je možné jednotlivé scénáře, kterých je celkem 10, a které mapují pouze část Velké války. Další možností pro vytvrdlíky je zahrát si gigantickou kampaň, což znamená celou válku. Tomu pak odpovídá i herní doba, jejíž horní hranice dosahuje až 18 hodin. Přijetí hráčskou komunitou bylo velmi dobré, hardcore hráči byli nadšení. Překvapivě dobře totiž ztvárňovala tíživou bezvýchodnost statické situace na frontě v pozdějších letech války. Hra se ale nevyhnula kritickým připomínkám, které směřovaly hlavně na velký počet žetonků, které bylo nutné vršit na malých hexových políčkách. Přidat se mohou i další hráči, protože maximum je 6, i když se zdá, že ideální počet je buď 2 nebo 4. 

Situace z poloviny roku 1915. Francouzi vyslali 21 sborů na Balkán, kde tlačí na vojska Rakouska-Uherska. Itálie a Bulharsko vstupují do války. Belgie čelí invazi anglo-francouzských sil.

Další hrou v řadě je abstraktní a kostkový Moonstar. Původní nápad byl zpracován ve hře Corona, kterou již v roce 1974 vydalo německé vydavatelství. Ve verzi AH byly do hry přidány planety a Alan R. Moon přišel se změnou názvu hry a tak trochu si tam prosadil své jméno. Avalon Hill tak poprvé v historii začal prodávat německou hru... Hra má spoustu překvapivých vlastností. V první řadě nemá omezený počet hráčů! Je to ve své podstatě 12 her v jedné. Ačkoliv jsou všechny akce řízené kostkou, není zde žádná náhoda. Jak se to tedy hraje? Herní plán není veliký a tvoří jej 12 znamení zvěrokruhu. Na začátku každého kola určený hráč umístí 7 měsíců na místa, která si sám vybere kolem kruhu. Určí také 4 bodovací cíle. Některé jsou za 10 bodů, některé za 5. Hráči se snaží optimalizovat své skóre přidělením každé kostky jednomu z měsíců. Číslo na kostce udává počet polí, které měsíc musí urazit po kruhu. Na každý měsíc připadá jedna kostka a každý měsíc má stejný počet kostek. Body se získávají ukončením pohybu na bodovaném cíli. 

A teď do toho přichází 60 vteřinová aukce o vržené kostky! Po vypršení časového limitu hráč s nejvyšší nabídkou znovu otočí časovačem a má tak stejnou dobu na provedení tahu. Díky tomu probíhají kola velmi rychle a nejsou zde žádné prodlevy. K dispozici je 12 variant, která každá přidává nějakou menší či větší úpravu pravidel.

Zodiac na herní desce...

Později se objevily různé variace na Moonstar, jako např. Harun nebo Orbit. Autor hry Alex Randolph recykloval velkou část do hry, kterou možná řada z vás pozná - Ricochet Robots.

Nevím, zda znáte tzv. Peterův princip. Autor stejnojmenné knihy dr. Laurence Peter tvrdí, že zaměstnanci mají tendenci postupovat v kariéře, dokud nedosáhnou úrovně svojí nekompetentnosti. Jinými slovy, karierní povýšení dobrého zaměstnance z nižší pozice na vyšší nutně neznamená, že bude úspěšný i na této nové pozici. Kniha měla ve své době slušný úspěch a v roce 1973 vznikla dokonce i desková hra jako přímá reakce na teorie zmíněné v knize. O osm let později si ji do svého portfolia vybral i Avalon Hill. Hra má svým způsobem blízko ke hře, kterou jsem v tomto článku již představil - Bureaucracy. I když trochu v jiném směru. Ve hře The Peter Principle Game se hráči, zaměstnanci velkého korporátu, snaží vyhnout povýšení a zůstat tak kompetentní pro svou práci, což znamená dělat správná rozhodnutí a nikoliv špatná. Zároveň se snaží donutit ostatní k povýšení nebo ke statusu "mrtvého dřeva", k čemuž dojde, když se nahromadí dostatečné množství chybných rozhodnutí. Vítězem je vyhlášen poslední žijící a kompetentní hráč.

Jeden z hlavních Peterových principů na herním plánu

Courtnay F. Allen stojí za hrou Storm Over Arnhem, která poprvé využila mechaniku area-impulse. Středobodem hry je boj o známý most v Arnhemu v rámci operace Market Garden v období od 18. do 21. září 1944. Hra začíná tím, že Britové drží oblast kolem mostu obklíčenou Němci, a snaží se vydržet co nejdéle. Každé kolo trvá 8 hodin herního času a zahrnuje řadu mini kol (nebo přesněji impulsů). V každém impulsu může hráč přesunout malý počet jednotek nebo s nimi vystřelit. Jakmile se jednotky pohnou/vystřelí, jsou vázány a nemohou se znovu přesunout/vystřelit až do dalšího kola. Boj probíhá tak, že se vypočítají hodnoty útoku a obrany, přičemž obě strany přičtou hodnotu na 2 vržených kostkách. Rozdíl v obou číslech je počet ztrát, které utrpí poražený, jenž navíc musí ustoupit. 

Samotný most zabírá na herní desce jen malou část.

Tento inovativní systém byl navíc docela jednoduchý na naučení. Hra má i dnes po takové době velmi pěkné hodnocení na BGG a řadu fanoušků. Navíc získala vítěznou "trofej" při oznamování nejlepších válečných her zasazených do 20. století v rámci Charles S. Roberts Awards. V časopise General byla později publikována varianta The Crossing, která umožnila simulovat slavný pokus o překročení mostu německou 9. SS Panzer divizí, což vedlo historicky k velkým ztrátám.

Vzhledem k situaci na desce to vypadá, že most byl znovu příliš vzdálený...

Cover hry má na svědomí nedávno zesnulý Rodger B. MacGowan a já si nemůžu pomoci, mně se strašně líbí. Dokonce jsem i zvažoval, že ho protlačím do TOP 20 nejatmosféričtějších coverů, ale nakonec to o fous nevyšlo.

Nikdy mě nenapadlo, že najdu jméno Bruce Shelley jako autora vědomostní hry. Je to pár dní, co jsem dočetl knihu od Sida Meiera Život v počítačových hrách. Bruce Shelley se stal velkým přítelem Sida v dobách, kdy v MicroProse vytvářeli Railroad Tycoon nebo třeba Civilization. I v této knize je totiž zmíněn Avalon Hill jakožto přechozí Bruceova štace a především jeho asi nejznámější kousek, a tím je slavná 1830: Railways & Robber Barons. Jenže to už je rok 1986 a tam ještě zdaleka nejsme. Ať se mi to nechce věřit, tak je to skutečnost. Bruce je autorem hry Game of Trivia. Hra má jednoduchý koncept i cíl. Tím cílem je získat jako první dostatečný počet správných odpovědí k dosažení bakalářského titulu ve hře. Hráči začínají jako "freshmeni", což jsou studenti prvního ročníku univerzity. Postupně se propracovávají přes tituly sophomore, junior a senior (běžná označení v USA) až k poslední metě, kterou je právě bakalářský titul.

Pokud si říkáte, že to nejsou úplně jednoduché otázky, jste na tom stejně jako já.

V půlce své "cesty" si mohou hráči zvolit hlavní a vedlejší obor z jedné ze 6 různých "škol" zahrnujících komunikaci, vědu/techniku, společenské vědy, výtvarné umění, zdraví/fyzio a studentskou unii. Ta hlavní bakalářská zkouška se skládá z otázek z hlavního i vedlejšího oboru. Ke hře existuje překvapivě i VASSAL modul.

VASSAL modul. Díky němu alespoň mohu dát obrázek herního plánu

Ve stejném roce vyšla i párty hra s názvem Game of Slang, jenže o ní se nedochovalo téměř nic. Na BGG produktová stránka není, ale třeba na eBay v době psaní článku je na prodej zatavená krabice zhruba za 1115 Kč. Rok 1981 ještě doplním o informaci, že vyšla 3. edice hry Flat Top, kterou jsem představil v minulém díle. No a poslední zmíněnou hrou bude abstraktní dedukční hra od Sida Jacksona Sleuth, která měla premiéru v roce 1971 pod křídly 3M.

Praktická rada všem maminkám aneb reklama Avalon Hill z roku 1981

1982

Jak jsem už naznačil na začátku, rok 1982 byl katastrofálním rokem pro největšího konkurenta AH na poli historických a válečných her. Firma SPI zakončila svou agónii tím, že ji koupila známá společnost TSR. Avalon Hill na to zareagoval a snažil se nalákat některé klíčové osobnosti SPI (Mark Hermann, John Butterfield, Eric Lee Smith a další). To se jí povedlo a vznikla firma Victory Games, která byla jakousi divizí AH, ale přitom si ponechala duch SPI, avšak bez naprosto šíleného a zabijáckého vydavatelského plánu, který měl na svědomí konec SPI. Historii SPI i VG bych chtěl zpracovat samostatně, takže v této kapitole nebudeme rozebírat detaily těchto jinak velmi zajímavých událostí.

Dnešní díl je docela hojně zastoupený fantasy tituly. Tím dalším v řadě je Dragonhunt, v němž 2 až 6 hráčů představují postavy králů ve fantasy světě Awaron. Tento svět je periodicky devastován drakem Brimstonem a hráči tak bojují nejen o nadvládu nad zemí, ale musí také vytvořit dostatečnou armádu na poražení draka. Po mapě navíc putují různé mytické bytosti, které vojskům mohou pomoci, ale také mohou být velkou překážkou. Hráč, jehož síly třikrát zraní draka, získá magický meč mágů, který může použít, aby draka dorazil a vyhrál celou hru. Přesuny armád probíhají na hexové mapě a to pomocí karet. Protože v té době vycházela řada fantasy wargames, je třeba zasadit Dragonhunt do této souvislosti. To znamená, že kritika hru nepřijala nejlépe. Nejvíce byl hře vytýkán až příliš velký podíl náhody, značná délka jedné partie a především nedostatek skutečné strategie, kterou hra poskytuje. Jeden z kritiků si rýpnul, že je to Tolkien bez vznešenosti. Zajímavé je, že ačkoliv je minimální počet hráčů 2, tak v časopise The Boardgamer se objevila informace, že se velmi dobře hraje sólo za všechny krále. 

Situace zhruba v polovině hry 3 hráčů

Speciální soubojová tabulka pro střet s drakem

Téma sedmileté války je z mého pohledu zastoupeno ve válečných hrách naprosto mizivě. K těm několika málo titulům, které se řadí mezi úspěšné a povedené, patří Frederick The Great: The Campaigns of The Soldier King 1756-1759. Dvojice autorů Edward Curran a Frank Davis vymyslela hru pro SPI, které ji přidalo v roce 1975 jako přílohu k časopisu Strategy  & Tactics, a později ji ještě jednou nabídlo fanouškům v ziplock verzi. Když se SPI ocitlo ve finančních problémech, prodalo práva na hru AH. Tam padlo rozhodnutí vydat hru v krabici, jak si zaslouží. Rodger McGowan pro ni vytvořil signifikantní cover, který mám moc rád. Hra samotná je hex & counter wargame na operační úrovni, kde jednu stranu představuje Fridrich Veliká se svým spojencem (Hannover) a proti němu stoji koalice, kterou tvoří Francie, Rakousko, Rusko a několik dalších menších evropských zemí. K dispozici je 7 scénářů, odpovídajících 7 letům války, takže 1 scénář = 1 rok. Zahrát si může více než jen 2 hráči, na obou stranách je povolené přizvat po 1 hráči a rozdělit si armády dle libosti. 

Prázdná mapa s ukázkou žetonků

Důraz je zde kladen na vedení a manévrování. Kupříkladu bojové jednotky se nemohou přesouvat, pokud nemají lídra. Taktéž zásobování hraje klíčovou roli. Jak poznamenal Graham Buckell v knize The Best of Board Wargaming: "...zásobování a manévrování je důležitější než samotná bitva. Bitvy jsou využívány k potrestání protivníkových chyb, za předpokladu, že jste nepodcenili jeho sílu." Wargameři byli tak trochu rozdělení v názorech na hru. Někteří ji považovali za jednu z nejlepších simulací na trhu, zatímco jiní argumentovali tím, že když je hlavním cílem hry vyhnout se pokud možno bitvě, tak je pak trochu nudné hrát takovou hru 6 až 8 hodin. Dokonce se objevila i kritika 3 nových scénářů (původní SPI verze měla čtyři), které prý jsou nevyvážené a dokonce mění i vítězné podmínky v původních scénářích. Na BGG si hra drží rating 7.0, což je po tolika letech dle mého výborná známka.

Představte si situaci, kdy jdete večer po ulici rušného města se svou drahou polovičkou, když tu zastaví u vás auto a z něj vyjde zcela nahý muž, ukloní se, a zeptá se vás, zda mu můžete poskytnout nějaké oblečení. Co byste v takové situaci dělali? Nebo najdete na ulici peněženku narvanou bankovkami. Odnesete ji na Ztráty a nálezy? Párty hra Game of Dilemmas nabízí zhruba 150 podobných situací, na nichž se můžete vyřádit s lidmi, kterým nevadí odpovídat na klasickou otázku "Co byste dělali, kdyby...?" Hru je možné hrát i v týmech nebo jednotlivci proti sobě. Odpovědi jsou obodovány a na konci hry je vítězem hráč s nejvyšším počtem bodů. Dokonce je zde i slovní hodnocení v závislosti na dosažených bodech. Možná bylo záměrem autora (Ralph L. Woods) přimět účastníky hry nejen odpovídat, ale také debatovat a hodnotit odpovědi dle vlastního úsudku.

Arch pro zápis odpovědí se závěrečným ratingem, který vtipně hodnotí ty méně úspěšné respondenty.

V únoru 1941 byl Erwin Rommel vyslán do severní Afriky, aby stabilizoval situaci na frontě poté, co britské síly porazily italskou armádu. A právě Rommelovo tažení simuluje hra PanzerArmee Afrika, který vyšla již v roce 1973 pod křídly SPI. Autorem této válečné hry pro 2 je legenda Jim Dunnigan. SPI hru vydalo jako mnoho dalších v časopise Strategy & Tactics. Avalon Hill práva koupil i přestože již toto téma pokryl dříve hrou Afrika Korps. PanzerArmee Afrika však byla jiná hra, přinesla řadu neotřelých zvratů do jinak velmi tradiční hex & counter skupiny her. Pokud bych měl zmínit některý ze zajímavých herních prvků, byla by to určitě schopnost jednotek, které "přežijí" útok, zahájit ihned poté protiútok s dvojnásobnou silou. Překvapilo mě také číslo udávající počet bodů přesunu, které se na některých jednotkách pohybuje v hodnotách od 50 do 60. Přesto nejde o žádnou komplexní hru (pravidla mají pouhých 8 stran!) a stejně tak délka hry je rozumná. Cíle obou stran jsou jasné. Němci (společně s Italy) chtějí získat město Alexandria kvůli kontrole Suezského průplavu. Spojenci jim v tom musí zabránit. Verze AH přinesla pevnou mapu a přidala také pár desítek žetonů.

Mapa z pevného kartonu, na pravé straně hlavní cíl Rommelova snažené - město Alexandria.

V SPI verzi bylo skoro nemožné za Osu vyhrát. Jediná možnost byla obsadit Tobrúk a udržet jej. Tímto způsobem bylo možné dosáhnout menšího vítězství. Toho si byli vědomi v AH a proto přinesli některé změny, které toto napravily.

Golf jsem hrával v 90. letech na počítači (PC). Po roce 2000 přišla ještě jedna výjimka v podobě rpgčkového Mario Golf: Advance Tour na GBA SP. Nicméně s golfem v reálné podobě nemám žádnou zkušenost a až tolik mě neláká. Zato zpracování golfu v deskové podobě mě vyloženě láká. Pro Golf je především statistická simulace golfu. To by mělo říkat vše. Hráči mají vlastní kartu PGA golfisty se statistikami reálných hráčů. Zúčastnit se mohou dvou slavných hřišť své doby - Pebble Beach a Augusta National. Drtivou většinu procedur obstarává hod kostkou a konzultace s nejrůznějšími tabulkami. Hráč samozřejmě může vybírat ze své sbírky holí. Hraje se na 18 jamek a vítězí hráč s menším počtem úderů na celé hřiště. Pro Golf patří do sportovní série Sports Illustrated. Protože k dispozici je až 36 karet golfistů, může se hry zúčastnit stejný počet hráčů.

Booklet s dvoustránkou k 18. jamce hřiště Pebble Beach

U sportu zůstaneme. A dokonce nezměníme ani sportovní sérii Sports Illustrated. Ačkoliv to z příšerného obrázku na krabici nevypadá, Slapshot je hokejový manažer. Přesněji řečeno, hráči představují hokejové manažery, kteří se snaží dostat své týmy do play-off a nakonec i vyhrát titul. Během základní části je možné týmy vylepšovat pomocí výměn hráčů a také díky draftům, které jsou vždy velkou událostí v USA. Při hře může dojít ke zraněním hokejistů. Mezi 66 hokejisty, které mohou být součástí týmů (maximální počet týmů je tak 11), jsou dobří hráči, vyloženě špatní a pak mezi nimi najdete i zlé muže. Autorem hry je Tom Dalgliesh, který stojí např. za blokovými válečnými hrami od Columbia Games, ale měli jsme možnost se s ním setkat také u hry Napoleon: The Waterloo Campaign, 1815. 

Obsah krabice

Jednou z nejvíce očekávaných her roku 1982 bylo rozšíření ke hře Squad Leader. Nenechte se mýlit tím, že šlo o pouhou expanzi, která přidala "jen" další zbraně a jiné detaily k americkým jednotkám. I přesto, že se fanoušci nedočkali slíbených italských jednotek, obsahoval G.I. Anvil of Victory: A Squad Leader Gamette neskutečných 1040 žetonů pro pěchotu a dalších 528 pro vozový park včetně tanků. Neskutečné. K tomu 5 dalších map a více scénářů, než měla základní hra. Problémem se však staly žetony ze základní hry, které nebylo možné v expanzi použít. Také grafika na žetoncích se úplně nevyvedla a podstatné byly i zásahy do pravidel, které měly opět zjednodušit některé procedury. I tato skutečnost vedla k pozdějšímu vydání mnohem známějšího synáčka - Advanced Squad Leader. I přes zmíněné problémy se hře (nebo spíše datadisku) dostalo zadostiučení v podobě nominace na nejlepší hru z období 20. století v rámci CSR Awards. Ještě musím připomenout fantastický cover od RBM. 

Fotku ze hry jsem nesehnal, tak alespoň výsek z části komponent

Za velmi ambiciózní hrou The Struggle of Nations stojí Kevin Zucker, který má už dnes na triku řadu skvělých her s napoleonskou tématikou. Předmětem této simulace je osvobozování (každý si může dosadit uvozovky) Německa a Napoleonovo podzimní tažení v Sasku v roce 1813. Zucker se v této hře snažil rozšířit svůj herní systém ze série Campaigns of Napoleon, který započal hrou Napoleon at Bay: The Campaign in France, 1814, jenž vydal v roce 1978 pod hlavičkou OSG (i tuto hru později vydal AH, ale to až v příštím díle). The Struggle of Nations je skutečně detailní simulací války na operační úrovni (komplexita na BGG je 4.29). Hexová mapa je nádherná, ale bohužel hexy jsou poměrně malé. Ve hře se navíc používají žetony, které zabírají 2 hexy, což ne každému vyhovuje. Důležitým herním prvkem je zde opotřebovanost a vyčerpanost vojsk, což znesnadňuje především manévrovatelnost. 

Detail mapy a dvouhexového žetonků. Doufám, že je možné rozpoznat, že hexy jsou opravdu hodně malé.

Co však nelze hře upřít, je ten správný napoleonský "feeling". Jen je potřeba se dostat přes složitá pravidla (44 stran) a rozchodit herní systém. V rámci CSR Awards si hra vysloužila nominaci v kategorii nejlepší hra z období před 20. stoletím.

Organizační schéma francouzské armády

Jednou z nejznámějších fantasy wargames je zcela bezesporu Titan. Na BGG má velké množství fanoušků, mezi které se počítám i já. Hra vznikla již v roce 1980 a měla trefný podtitul "the monster slugathon". Tehdy ji vydala firma Gorgonstar Publications. Avalon Hill se k licenci dostal v roce 1982 a první, co udělal, byla změna coveru. Další změny ve hře už byly spíše marginální. O čem tedy Titan je? 2 až 6 hráčů ovládá jednu či více armád nejrůznějších mytických stvoření (gargoylové, jednorožci, gorgony, váleční medvědi a spousta dalších). Všem armádám velí titán, což je de facto hráčovo alter ego. Stacky jednotek (legie) ale může do bitev vést i andělé či archanděl. Legie se pohybují po úžasně zpracované mapě, kde jsou barevně označené nejrůznější typy terénů, které si můžete představit. Není to ale tak, že se můžete pohybovat do všech směrů, častokrát z jednoho pole vede jen jedna cesta dovnitř a jedna ven. Tam, kde legie vstoupí, může najímat stvoření typické pro tento terén. Pokud vstoupí na pole, kde je cizí legie, dochází k bitvě. Každý typ terénu má svou vlastní hexovou mapu pro bitvu! Jednotky, které jsou na tomto terénu doma, mají v bitvě různé výhody. Některé jednotky zase mohou střílet z dálky. 

Hlavní herní plán s propojenou "sítí" terénů. V horní části žetony populární stvůr i nestvůr. Vlevo bitevní mapa pro typ terénu širé pláně. Bohužel zrovna tento typ terénu má asi "nejnudnější" mapu.

Ačkoliv to z popisu vypadá na fenomenální hru, tak i zde se najdou mušky. Stacky žetonů jednotek jsou tajné. V případě, že máte např. 3 až 4 stacky po 5-6 jednotkách, nevzpomenete si přesně, jaké jednotky každý z nich obsahuje. Takže ideální je evidovat si seznam někde bokem. Ve hře je eliminace hráče. Jakmile je hráčův titán poražen v boji, hra pro něj končí. Což nezní na první dobrou špatně. Jenže v případě hry většího počtu hráčů (4-6) už to může znamenat, že eliminovaný hráč bude koukat třeba další 4 hodiny, než hra skončí. A ta končí až ve chvíli, kdy na herním plánu zůstane jediný přeživší titán. Ano, délka hry je docela problém a ta roste s počtem hráčů.

Pohled na kompletní mapu včetně legendy, jaké jednotky je možné rekrutovat na konkrétních terénech

K mému nesmírnému překvapení Titan neproměnil svou nominaci na nejlepší fantasy hru roku v zisk pomyslné trofeje při vyhlašování CSR Awards. Nebudete tomu věřit, ale tenkrát v této kategorii zvítězila hra, která se prodává ještě dnes a dokonce v době psaní je skladem v českých eshopech! A je to Sherlock Holmes Consulting Detective: The Thames Murders & Other Cases! Nevím, jestli to spadá do kategorie fantasy, ale to už je dneska jedno. 

Grafický skvost z edice od Valley Games

V roce 2008 se dostala k licenci firma Valley Games a vydala nádhernou edici, kterou jsem si osobně musel v té době koupit. Dodnes patří k tomu nejhezčímu, co mám ve sbírce. Herní plán je snad ještě hezčí a žetony jednotek jakbysmet. 

Foto mé krabice nové verze Titanu

S fantasy žánrem ještě nekončíme. Wizards má sice hodně generický název, ale jinak to je zajímavý kousek. Využívá modulární mapu tvořenou hexy, takže je možné mít jiné rozložení hrací plochy pro každou hru. I zde se uplatňuje princip společného boje 2-6 hráčů proti zlému duchovi v "Začarovaných ostrovech". Vítězí ten, který hlavního bosse porazí, ale hra má pojistku proti tomu, aby hráči pouze vyčkávali. Pokud se totiž ducha nepodaří zabít, prohrávají všichni. Hráči se snaží zvýšit úroveň své postavy (druid, wizard a sorcerer) na 4. úroveň kompletací questů, jenž zahrnují cestování po ostrovech, kterých je celkem 18. Systém nutí hráče tyto questy plnit, protože každých 14 kol (jedno kolo = 1 den) se ověřuje, zda hráči splnili alespoň 10 questů. Pokud tuto podmínku hráč nesplní, jeden ostrov zmizí z herního plánu. Což má dopad na plnění questů, protože už nelze splnit další questy, které jsou se zničeným ostrovem spojeny. 

Hra v plném proudu...

Po dosažení 4. úrovně může hráč začít sbírat svaté gemy od šesti vznešených čarodějů (nemá už povinnost plnit questy). Je tu také přítomen falešný čaroděj, který brojí proti hráčům. Teprve po získání gemů je hráč připraven na finální boj. Ve finále to znamená, že po dosažení poslední úrovně, jdou hráči i proti sobě s cílem ukrást svatý gem a vyřadit protihráče z boje.

Protože předchozí obrázek není nejkvalitnější, přidám detailnější pohled na zelenou kouzelnici na jednom z ostrovů

Už bylo načase, aby se i Avalon Hill zmocnil deskového zpracování takové legendy, jakým byl Robin Hood. Ale šel na to jako v řadě jiných případů oklikou. Legend of Robin Hood je dílem Joe Bisia, který hru vytvořil v roce 1979 pro OSG. Tehdy hra vyšla v ziplocku a teprve AH v nové edici přidal krabici. V této dvojkovce stojí na jedné straně Robin Hood, jenž je puzen vznešenou myšlenkou okrádat bohaté a následně podarovat chudé. K tomu účelu musí naverbovat věrnou skupinu mužů. Druhou stranu zastupuje šerif z Nottinghamu, jenž se pomocí vojáků snaží chránit (bohaté) pocestné a zajímat Hoodovy muže. Typické kolo vypadá tak, že Robin přesouvá své jednotky z oblasti do oblasti ve snaze je co nejlépe rozmístit, aby mohl verbovat nové lidi a přepadat pocestné, kteří prochází Sherwoodem. Rozmístění sil je také hlavní činností šerifa. Jakmile se ocitnou jednotkou obou stran v jedné oblasti, dochází k bitvě. Ta se řeší pomocí kostek, které simulují střelbu z luku a boj zblízka. 

Moment z konce hry.

Přestože mají pravidla pouhých 6 stran, vešla se do nich i lukostřelecká soutěž, převleky a svatba Marion (v pravidlech v kapitole 13.1 je zákaz bigamie!). Stejně jako Titan byl Legend of Robin Hood nominován v roce 1982 na nejlepší fantasy hru roku.

Rok 1982 zakončíme jednou z nejslavnějších deskových her vůbec. Geniální britský tvůrce Francis Tresham (mj. zakladatel žánru 18XX) přišel jako první s hrou Civilization, kterou jeho vlastní vydavatelství Hartland Trefoil vrhlo na trh v roce 1980. Avalon Hill získal licenci pro USA o rok později. Hra nabídla hráčům dnes již známý koncept vývoje vlastní civilizace od počátku věků (cca 80 tisíc let před n. l.) až po období římské říše cca kolem roku 250 n.l. Na výběr je až 9 civilizací (např. Babylóňané, Egypťané, Italové nebo třeba Afričané). Hry se může účastnit 2 až 7 hráčů a cílem každého z nich je dosáhnout na stupnici vyspělosti (Archeological Succession Table) posledního patnáctého pole. Herní plán se soustřeďuje na oblasti kolem Středozemního moře a je rozdělen na několik regionů. V čem může být pro neznalé Civilizace zajímavá, je to, že se se nezaměřuje na válku a boje. Místo toho jsou hráči vybízení k obchodování a spolupráci, aby se jejich civilizace posunuly vpřed. Což neznamená, že se ve hře nedá válčit. 

Pěkný pohled na obsah druhého vydání z roku 1982

Civilization jako první desková hra přišla s konceptem tzv. stromu technologií (technology tree). Tedy to, co je dnes běžné jak v deskových, tak i počítačových hrách. Tyto "technologie" mohou hráči objevovat či vynalézat podle předem daných postupů. Získání technologie přináší nejen specifickou výhodu, ale její bodové hodnocení posouvá civilizaci na stupnici vyspělosti. Budování měst má za následek zisk surovin, přičemž může při jejich získání dojít k některé z několika katastrof. 

Některé z karet technologií

Je logické, že hra měla úspěch u hráčů i kritiků. Nevadila ani delší herní doba, která klidně mohla přesáhnout i 10 hodin. Je samozřejmostí, že hře připadla i trofej pro nejlepší deskovou hru v kategorii pro nejlepší hru z období před 20. stoletím. 

Herní plán se v průběhu hry notně zaplňuje žetonky.

Pokud znáte počítačovou "Civku", která vyšla o 10 let později, tak asi víte, že má s touto deskovou Civilization něco společného. Sid Meier se pro svou hru sice (podle jeho slov) neinspiroval u deskové verze, ale problém byl stejný název. Přestože je otázka, jak by dopadl případný soud, tak ve skutečnosti se v MicroProse rozhodli jednat rychle a jednoduše dorazili do sídla AH a zaplatili licenční poplatek za název hry a tím bylo vymalováno (opět odkazuji na knihu Život v počítačových hrách). Dnes vlastní licenci na značku Civilization firma Hasbro, která bohužel pohltila mé oblíbence z MicroProse. Avalon Hill se v roce 1995 pokusil o vlastní počítačovou verzi deskovky ve hře Advanced Civilization, která se ale nemohla s tou Sidovou rovnat.

Screenshot z pc verze

V roce 1982 vyšla i taktická válečná hra pro dva Fredericksburg z období americké občanské války. Jenže se nedochovalo v podstatě nic. Žádný záznam na BGG, obrázky také mlčí. Je pravděpodobné, že šlo o reprint stejnojmenné hry, kterou vydalo SPI v roce 1975. Ale potvrzené to není. A tak jediné, co se dochovalo, je počítačová verze hry, která vyšla ve stejném roce na počítače TRS-80. 

ZÁVĚR

I když tento díl pokryl pouhé dva roky podnikání Avalon Hill, mám pocit, že to bylo velmi produktivní období. I tentokrát bychom mohli mluvit o zlatých časem firmy, které budou ještě pár let pokračovat, než vše krásné skončí. Opět je velmi těžké vypíchnout hry, které mě oslovily nejvíce, ale přece kvůli tomu neporuším své pravidlo. Takže jaké 3 hry bych si z fleku koupil/zahrál? Civilization, Freedom in Galaxy a Struggle of Nations a to v tomto pořadí. A to je prosím pěkně z dnešního dílu vše. 

Jako vždy na konci, i tentokrát se sluší a patří uvést zdroje, bez kterých bych dával těžko dohromady obsah:

• YTB kanál Legendary Tactics a jeho série o historii AH
• Wikipedia
• BGG (pomyslné velké díky těm, kteří nafotili komponenty her)
• Časopis The General